ČÁST 4 — Nastoupila jsem do klubu muže, který znal moje tajemství, ale když zmínil otcovo jméno, jeho strážce zbledl

ČÁST 4

„Ne,“ řekl Dante okamžitě.

Jeho hlas byl klidný, ale v ruce drtil telefon tak pevně, až mu zbělely klouby.

„Půjdu tam,“ odpověděla jsem.

„Vůbec nevíte, kdo na vás čeká.“

„Vím, kdo čekal na mého otce. Celý život.“

Matka se pokusila vstát. Přístroje u její postele se rozezpívaly ostrým poplachem.

„Adriano, nechoď,“ zašeptala.

Položila jsem jí dlaň na čelo. Bylo horké.

„Musím zjistit, proč zemřel.“

„Už to víš.“

„Ne všechno.“

Dante se obrátil k Marcovi, který stál mezi převráceným stolkem a nemocničním lůžkem. Marco už neměl v obličeji sebejistotu majitele klubu. Měl tvář člověka, jemuž se pod nohama otevřela jáma.

„Kde je Vega?“ zeptal se Dante.

„Nevím.“

„Kdo mu poslal zprávu?“

„Nevím.“

„A proč jsi měl jeho symbol?“

Marco pohlédl na černý přívěsek.

„Protože mi ho dal Elias.“

„Elias dal symbol všem, kdo mu věřili,“ řekla matka. „Tobě ho dal proto, aby tě mohl najít, kdybys zmizel s penězi.“

Marco se zasmál, ale smích mu praskl v hrdle.

„Vy jste pořád stejná. Vždycky jste si myslela, že jste chytřejší než ostatní.“

„A ty jsi pořád zbabělec,“ odpověděla matka. „Jen sis pořídil dražší oblek.“

Dante přikázal strážci, aby Marca odvedl do kanceláře nemocnice. Nevolal nikoho zvenčí. Nechtěl, aby Marco zmizel dřív, než se vrátíme.

Když jsme scházeli k autu, zastavila jsem se u výtahu.

„Proč mi chcete zakázat jet?“

„Protože Vega zabil vašeho otce.“

„A přesto jste mu dnes ráno zavolal.“

„Protože mi poslal jméno člověka, který celý příběh začal.“

„Marco?“

Dante zavrtěl hlavou.

„Marco byl prostředník.“

Vůz projel nočními ulicemi. Nad přístavem visela nízká oblačnost a lampy se rozpíjely na mokrém skle. V dlani jsem svírala otcovu účtenku. Papír byl tenký, místy průsvitný, ale datum jsem četla pořád dokola.

Třetí říjen. Dvacet minut po půlnoci.

„Proč jste mi nikdy neřekl, že jste znal mého otce?“

Dante držel ruce na volantu.

„Protože jsem mu slíbil, že vás udržím daleko od této věci.“

„To se vám moc nepovedlo.“

„Snažil jsem se.“

„Tím, že jste mě zaměstnal?“

„Tím, že jsem zaplatil matčinu léčbu. Tím, že jsem držel Vegu od vašeho jména. Tím, že jsem hledal Marca.“

„A přitom jste mě každou noc sledoval v klubu.“

„Hlídal jsem vás.“

„To není totéž.“

Na chvíli se odmlčel. Pak sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl malou fotografii. Byla pomačkaná, několikrát přeložená.

Na snímku stál můj otec před loděnicí. Vedle něj mladý Dante a třetí muž, jehož obličej byl rozmazaný.

„Tohle je člověk, kterého jste nikdy neviděla,“ řekl Dante. „Jeho jméno je Viktor Hale. Vedl celou síť. Marco i Vega pracovali pro něj.“

„Kde je?“

„Mrtvý.“

„Tak proč je tenhle člověk důležitý?“

Dante položil prst na rozmazanou postavu.

„Protože to není Viktor.“

Loděnice stála na konci opuštěného mola. Kovové vrata byla pootevřená a uvnitř poblikávala jediná žárovka. Dante vystoupil první.

„Zůstaňte za mnou.“

„Nejsem dítě.“

„To jsem si všiml.“

Vešli jsme dovnitř. Vzduch páchl olejem, solí a starým dřevem. Každý krok se odrážel od plechových stěn.

„Vego?“ zavolal Dante.

Z temnoty se ozvalo zakašlání.

„Dante Russo.“

Muž vyšel pod světlo. Byl hubený, s bílou jizvou přes bradu a levou rukou opřenou o hůl. Antonio Vega nevypadal jako legenda z matčiných šeptaných vzpomínek. Vypadal jako člověk, který příliš dlouho utíkal.

„Adriana Parkerová,“ řekl.

„Vy jste zabil mého otce.“

„Ano.“

Ta přímá odpověď mě udeřila víc než výmluva.

Dante udělal krok vpřed.

„Řekni jí všechno.“

Vega se podíval na mě.

„Elias mě požádal, abych ho doprovodil do přístavu. Chtěl předat účetnictví někomu, komu věřil. Myslel si, že tím ochrání vás a vaši matku.“

„A vy jste ho zastřelil.“

„Ano. Ale ne z vlastní vůle.“

„To není omluva.“

„Není.“

Vega sáhl do kapsy kabátu. Dante okamžitě zvedl ruku.

„Pomalu.“

Muž vytáhl svazek dopisů převázaný provázkem.

„Elias mi před smrtí řekl, že pokud přežiji, mám je předat jeho dceři. Bál jsem se.“

„Bál jste se osmnáct let?“

„Bál jsem se každé ráno.“

Podal mi dopisy. Na prvním bylo otcovo písmo.

Adriano, pokud tohle čteš, znamená to, že jsem nedokázal přijít domů. Nevěř muži, který ti bude tvrdit, že mě zabil kvůli penězům. Peníze byly jen záminka. Skutečný důvod byl tvůj původ.

Zvedla jsem oči.

„Můj původ?“

Vega sklopil hlavu.

Dante zbledl.

„Eliasi,“ řekl tiše, jako by otec stál přímo mezi námi.

Druhý dopis byl kratší. Otec v něm vysvětloval, že Viktor Hale nebylo skutečné jméno. Byl to krycí název pro skupinu lidí, která ovládala přístav a přes niž se praly peníze. Elias zjistil, že jedním z hlavních členů byl jeho vlastní otec, můj dědeček. Po jeho smrti zdědila matka část dokumentů, aniž věděla, co obsahují.

„Tvůj otec chtěl, abys vyrostla mimo ten svět,“ řekl Vega. „Proto předstíral, že odešel od všech. Marco se dozvěděl, že účetnictví předá novináři, a poslal mě, abych ho zastavil.“

„A kdo vás poslal?“

Vega se podíval na Danteho.

„Jeho otec.“

V loděnici se rozhostilo ticho, ale nebylo prázdné. Bylo plné věcí, které nikdo z nás nechtěl slyšet.

Dante sevřel čelist.

„Můj otec zemřel před deseti lety.“

„A předtím koupil ticho všech, kteří mohli spojit jeho jméno s Haleovou sítí.“

„Proč jste mi to neřekl?“ zeptala jsem se Danteho.

„Protože jsem to nevěděl.“

„To vám mám věřit?“

„Nemusíte.“

Poprvé za celou noc se na mě nepodíval jako na někoho, koho musí ochránit. Podíval se na mě jako muž, který čeká, zda ho odsoudím.

Vega položil na stůl poslední obálku.

„Ještě něco,“ řekl.

Uvnitř byl výpis z účtu a podpis. Peníze za Eliasovo umlčení nešly Marcovi ani Vegovi. Šly do nemocnice, kde pracoval doktor Reeves. Platby začaly měsíc po otcově smrti a pokračovaly dodnes.

Moje matka nebyla jen nemocná.

Někdo celé roky platil za to, aby její léčba selhávala.

Dante se podíval na datum posledního převodu.

„Dnešek,“ řekl.

Vtom mi zazvonil telefon. Volal doktor Reeves.

Zvedla jsem ho.

„Slečno Parkerová,“ řekl udýchaně. „Vaše matka zmizela z pokoje. Marco utekl. A v nemocnici někdo zapálil archiv s jejími záznamy.“

Na druhém konci se ozvalo kovové prasknutí, potom matčin hlas.

„Adriano, nevracej se sem. On je u mě.“

Telefon ztichl.

Dante už běžel k autu.

Vega se opřel o hůl a podal mi otcův manžetový knoflíček.

„Teď už víš, proč tě sledoval každý večer,“ řekl.

„Kdo?“

„Ten, kdo čekal, až si vzpomeneš na jeho tvář.“

V autě jsem si přitiskla knoflíček do dlaně. Na kovu se zachytilo světlo žárovky a rozdělený trojúhelník se na okamžik proměnil v šipku mířící k nemocnici.

Když jsme dorazili, hlavní vchod byl zahalený kouřem. Doktor Reeves stál před schodištěm s rukama od sazí. Za ním se v černých oknech pohybovaly oranžové odlesky.

Dante ho chytil za límec.

„Kde je?“

Reeves ukázal k výtahu.

„Ve starém pavilonu.“

„Kdo ji odvedl?“ zeptala jsem se.

Doktor se na mě podíval.

„Váš strýc.“

Zůstala jsem stát.

„Můj strýc zemřel před dvanácti lety.“

„Nezemřel,“ řekl Reeves. „Změnil si jméno. Celou dobu byl ředitelem nemocnice.“

Dante se otočil ke kouři.

„Viktor Hale.“

Vyběhla jsem po schodech. V ruce jsem svírala dopis, účtenku i otcův knoflíček. Za dveřmi starého pavilonu se ozvalo matčino zakašlání.

Pak mužský hlas řekl:

„Adriano, tvůj otec ti nikdy neřekl, proč si vybral právě tebe.“

Položila jsem dlaň na kliku, ale neotevřela jsem ji.

„Tak mi to řekni,“ odpověděla jsem. „A tentokrát už nelži.“

Missed the beginning?

← Read the story from part one

Оцените статью