ČÁST 4
— Kdo je to? zeptala jsem se.
Na druhém konci se ozvalo šustění papíru a vzdálené kovové cvaknutí.
— Kapitánka Miriam Coleová, řekla žena. — Reedova přímá nadřízená.
Admirál Bennett mi vzal telefon z ruky a zapnul hlasitý odposlech.
— Kdo volá?
— Lékařka Lena Morrisová. Jsem v podzemním archivu. Kapitánka Coleová právě vyzvedla spis rekruta Daniela Price. Ten chlapec nezmizel z jednotky dobrovolně.
Reed se pohnul.
— Daniel Price byl propuštěn kvůli psychické nezpůsobilosti.
— To není pravda, řekla lékařka. — Byl zdravý. A měl svědčit o místnosti 14-B.
V jídelně se rozhostilo napětí, které bylo těžší než předtím. Už nešlo jen o mě, o jednu ránu nebo o Reedovu pověst. Šlo o člověka, jehož jméno bylo měsíce uzamčené v šuplíku.
— Kde je teď? zeptala jsem se.
— V námořní nemocnici ve městě. Bez dokladů. Bez možnosti kontaktovat rodinu. Někdo ho tam poslal pod cizím převozním příkazem.
Bennett sevřel čelist.
— Zůstaňte v archivu. Nikomu nevěřte a nic nepředávejte.
— Už je pozdě, odpověděla doktorka. — Coleová právě odchází.
Hovor se přerušil.
Reed se otočil k jednomu z bočních východů.
— Musím to ověřit.
— Nemusíte nikam, řekla jsem.
— Vy mi nebudete rozkazovat.
— Už jsem vám rozkázala, když jsem vám řekla, abyste ustoupil od svědka.
Bennett položil před něj list s mým pověřením.
— Veliteli Reede, dočasně vám odebírám velení nad výcvikem. Odevzdáte zbraň, kartu přístupu a klíče od místnosti 14-B.
Reed se zasmál.
— Myslíte, že mě zničíte jedním podpisem?
— Ne, řekl Bennett. — Zničil jste se tím, že jste uvěřil, že se nikdo nikdy neodváží říct pravdu.
Reedovi se napjaly prsty.
— Coleová mi přísahala loajalitu.
— Ne vám, odpověděla jsem. — Svému povýšení.
To ho zasáhlo víc než rozkaz.
Admirál se obrátil k rekrutům.
— Kdo z vás byl v místnosti 14-B?
Dlouho se nic nedělo.
Pak vystoupil mladý muž s rozbitým okrajem pravého ucha. V ruce stále držel vidličku, jako by ji zapomněl položit.
— Já, řekl.
Reed se na něj podíval.
— Sedni si, Price je jediný, kdo tam byl.
Mladík polkl.
— Jmenuji se Aaron Bell. A byl jsem tam také.
Zvedla jsem oči k Bennettovi. Tohle Reed nečekal. Jeho systém fungoval jen tehdy, když každý svědek věřil, že je sám.
Aaron udělal krok vpřed.
— Daniel odmítl nést kovový vak, protože měl poraněné rameno. Reed ho přinutil. Když spadl, kapitánka Coleová řekla, že jeho záznam upraví. Já jsem to slyšel.
— Lžeš, vyštěkl Reed.
— Ne, řekl Aaron. — Jen jsem se bál.
Tahle věta přešla jídelnou jako rána, která nezasáhla tělo, ale všechny přítomné.
Zdravotník vystoupil z řady.
— A já jsem viděl, jak jste mu sešíval obočí bez záznamu. Řekl jste, že jestli to zapíšu, přijdu o místo.
Další instruktor se podíval na zem.
— Já jsem podepsal dvě hlášení, která jsem nečetl.
— A já tři, přidal se jiný.
Reed ustupoval, až patou narazil do červené čáry na dlaždicích. Přesně té, kterou překročil, když mě udeřil.
Bennett mu podal ruku.
— Karta.
Reed na něj hleděl.
— Nevíte, co děláte. Pokud odvoláte Coleovou, základna ztratí smlouvu na výcvik. Všichni přijdou o práci.
To byl jeho skutečný cíl. Ne čest. Ne kázeň. Smlouva. Za každého úspěšně dokončeného rekruta dostávalo středisko další prostředky a Reed měl být za dva týdny povýšen do vedení celého programu.
Chtěl vlastní velení, protože v něm už nikdo nestál nad ním.
A právě o něj přišel.
Do jídelny vešel důstojník zásobování s kufříkem.
— Admirále, našli jsme to v kanceláři kapitánky Coleové.
Položil na stůl složku s označením Daniel Price.
Uvnitř byl převozní příkaz. Podpis vypadal jako můj.
Jenže nebyl.
Bennett mi podal list.
— Co vidíš?
Přejela jsem prstem po inkoustu.
— Datum je o dva dny starší než papír. Podpis byl přenesen přes kopírovací fólii. A razítko patří nemocnici, která ho toho dne nepoužívala.
Reed se rozhlédl.
— Coleová to udělala sama.
— Možná, řekl Bennett. — Ale někdo jí dodal můj podpisový vzor.
Vytáhl z obálky ještě jeden dokument. Byl to seznam lidí, kteří měli přístup k mému pověření před jeho zapečetěním.
Na posledním řádku stálo jméno admirála Richarda Bennetta.
Jídelna ztichla.
Podívala jsem se na něj.
— Vysvětlete to.
Bennett se neopřel o hodnost. Nepožádal mě o důvěru.
— Před třemi týdny jsem pověřil Coleovou, aby shromáždila záznamy o Reedovi. Myslel jsem, že je na naší straně. Když zjistila, že její vlastní podpisy jsou v několika spisech, začala důkazy odstraňovat. Já jsem nechal připravit falešné pověření, aby nikdo nevěděl, že přijdeš. Ale ona se k němu dostala.
— A proto jste mě poslal dovnitř jako neoznačenou důstojnici?
— Protože kdyby Reed věděl, kdo jsi, hrál by opatrně. Potřebovala jsem vidět jeho skutečné chování.
— Potřeboval jste, opravil se.
Admirál sklonil hlavu.
— Ano. Potřeboval jsem. A za to nesu odpovědnost.
To jsem nečekala.
Bennett se otočil k rekrutům.
— Nikdo z vás dnes nebude trestán za to, že promluvil. Každý svědek dostane samostatný rozhovor mimo toto středisko. Žádný instruktor nebude smět upravovat zdravotní nebo kázeňské záznamy. Smlouva bude pozastavena, dokud nebude výcvik bezpečný.
Reed se krátce zasmál.
— A myslíte, že tím zachráníte Daniela Price?
— Ne, řekla jsem. — Zachráníme ho tím, že pro něj okamžitě pošleme lékařský tým a přiznáme, že jeho převozní příkaz byl padělaný.
Reedův výraz se změnil.
Věděl, co to znamená. Nejen pro něj, ale pro Coleovou i pro všechny, kteří podpis použili.
O dvě hodiny později jsme stáli v podzemním archivu. Zářivka nad námi poblikávala a ve vzduchu byl pach prachu, dezinfekce a rozehřátého kovu. Kapitánka Miriam Coleová seděla u stolu. Před ní ležela otevřená skříň a v ruce držela jediný chybějící spis.
— Nechtěla jsem, aby to zašlo tak daleko, řekla.
— Zašlo to tak daleko, protože jste pokaždé zvolila další lež, odpověděla jsem.
— Reed vybudoval celý program. Bez něj by základna přišla o peníze.
— A co Daniel?
Coleová zavřela oči.
— Řekla jsem si, že jeden rekrut je menší cena než stovky pracovních míst.
— Ne. Jen jste si vybrala člověka, kterého nikdo neposlouchal.
Coleová položila spis na stůl.
— Jeho skutečné hlášení je uvnitř. A také jména všech, kteří byli v místnosti 14-B.
Otevřela jsem složku. Na první straně byl Danielův rukopis, roztřesený, ale čitelný. Uprostřed věty stálo: „Reed řekl, že pokud promluvím, nikdo mi neuvěří, protože jsem jen rekrut.“
Za touto větou následoval seznam.
Čtyři jména.
Čtyři svědci.
Čtyři lidé, kteří právě díky tomu seznamu pochopili, že nebyli sami.
Když jsme se vrátili do jídelny, Reed už neměl odznak ani klíče. Stál u stolku s nedotčeným tácem, který mu někdo přinesl před hodinou. Nikdo si k němu nesedl.
Zastavila jsem se před ním.
— Vaše žebra bolí? zeptal se.
— Ano.
— Myslíte, že to za to stálo?
Podívala jsem se na jeho ruce. Na čerstvě rozpraskané klouby. Na dlaždici, po níž se stále leskla zaschlá kapka mé krve.
— To se ukáže Danielovi, až se vrátí a přečte si vlastní jméno v pravém záznamu.
Reed sklopil oči k tácu.
Poprvé se ho nedotkl.
Následující ráno jsme našli Daniela Price v nemocnici. Byl zesláblý, měl obvázané rameno a odmítal se na kohokoli podívat. Když jsem mu položila na postel kopii jeho hlášení, dlouho mlčel.
— Opravdu to někdo přečetl? zeptal se.
— Všichni, kteří měli.
Podíval se na mě.
— A Reed?
— Už nerozhoduje o žádném rekrutovi.
Daniel prsty přejel po svém jménu.
— Tak proč jste ho nechala udeřit vás?
Vzpomněla jsem si na jídelnu, na krev v ústech a na jeho botu za červenou čárou.
— Nenechala jsem ho, řekla jsem. — Jen jsem potřebovala, aby konečně ukázal, co dělá, když si myslí, že se nikdo nedívá.
Daniel se slabě usmál.
— Díval se někdo?
— Sedmdesát osm rekrutů.
Usmál se trochu víc.
Téhož večera jsem se vrátila do jídelny pro mosaznou známku, kterou jsem nechala na stole. Aaron Bell ji držel v dlani a čekal na mě.
— Myslel jsem, že patří vám, řekl.
— Patří.
Podal mi ji, ale nepustil ji hned.
— Mohu se zeptat, co znamená to číslo?
— Jednotku, která mě naučila, že rozkaz bez svědků je jen záminka k poslušnosti.
Aaron se podíval na červenou čáru.
— A co se stane s místností 14-B?
— Zbourá se její kovová brána. Zůstane jen prázdný prostor, kde každý uvidí, co tam bylo.
— To bude stačit?
Podívala jsem se na seznam čtyř jmen, který ležel vedle mosazné známky.
— Ne. Ale lidé, kteří tam byli, už nebudou muset šeptat.
Aaron konečně pustil známku do mé ruky.
Na zadní straně zůstala tenká stopa jeho potu. Otřela jsem ji rukávem, ale číslo pod ní zářilo stejně ostře jako před lety.
Ráno jsme tu červenou čáru přemalovali na černou.
A Daniel Price napsal pod ni jediné slovo:
„Svědek.“
Missed the beginning?




